[ Imprimer cet article ] [ Envoyer cet article ] [ Nous ecrire ]




odpor proti nezaměstnanosti ve Francii

samedi 4 janvier 2003

Reflexe zkušeností z 90. let - odpor proti nezaměstnanosti ve Francii Autor : Pavel Pecka - 13.12.2002 - verze pro tisk

Hnutí nezaměstnaných ve Francii, které vedlo k širokým celostátním akcím a demonstracím proti chudobě, velmi přispělo k debatě, nejen ve Francii, jak budovat odpor proti nezaměstnanosti. Ale zašlo dále než jen k tomu. Ve Francii se také stalo svědkem nového vědomí pracujících i nezaměstnaných o povaze práce, a jak by měla být organizována, a začalo zpochybňovat národní politiku zaměstnanosti. Přinášíme editované interview s bývalou členkou francouzské sekce Mezinárodní asociace pracujících, Národní konfederace práce (CNT), která nyní žije v Londýně, poskytující její vlastní názory a náhled na situaci. Interview bylo pořízeno během prvomájového shromáždění v Bradfordu v roce 1998.

Direct Action :Jak protesty začaly ?

Claire : Protesty začaly v Marseille v polovině prosince 1997 a vznikly ze dvou důvodů. Prvním byla celonárodní debata o snížení délky pracovního týdne z 39 na 35 hodin, se zjevnými dopady na nezaměstnanost, jež sociálnědemokratické odbory CGT (Všeobecná konfederace práce) prosazují. Druhým byla porážka CGT v odborových volbách. Chtěli udělat něco dynamického, aby zvýšili svůj profil a nabrali členy.

DA : Jak byly protesty organizovány ?

Claire : Úvodní protesty - okupace několika kanceláří správy sociálního zabezpečení v Marseille a okolí - byly zorganizovány a těžce kontrolovány CGT a měly jen velmi omezené cíle : „vánoční bonus" 3000 FFR (cca 15 000 Kč) pro nezaměstnané. Pokud by toto zůstalo cílem protestů, vláda by protesty ignorovala, nebo by podepsala lokální dohodu se CGT. Teprve, když se v následujících týdnech na celostátní úrovni rozjely nové akce - mnoho z nich bylo zorganizováno v několika hodinách - začala vláda reagovat. A také bylo dobré, že díky rozsáhlosti hnutí, nebyli schopni zpočátku najít žádné „vůdce", s kterými by podepsali nějakou dohodu. Zatím se však v krátké době rozjelo mnoho protestních blokád železnic a silnic, a rozsáhlá okupace podniků a organizací, a mnoho skupin v jejich pozadí bylo dobře ukotvené.

DA : Jak odbory zareagovaly ?

Claire : Pokusily se dostat situaci pod svou kontrolu. Musíme si připomenout, že systém sociálního zabezpečení funguje na spolupráci odborů a vlády. Všechny reformy v sociálním systému - zánik fondu pro platby lidem v ohrožení, atd. a obecné snížení dávek - byly umožněny souhlasem odborů. CGT hrála dvojí hru, protože bojovala za obnovení svého postavení v administraci systému sociálních dávek.

DA : Jaké další skupiny kromě CGT se do okupací zapojily ?

Claire : Akce proti chudobě (Agir Contre le Chomage) byla jednou z hlavních, stranami nekontrolovaných skupin boje proti nezaměstnanosti v pozadí protestů. Ve skutečnosti byla složena z členů odborů. AC se ke konci akcí, po boku CGT, setkala s vládou.

DA : Jaké byly jejich požadavky ?

Claire : Bylo jich mnoho, od bezplatné dopravy pro nezaměstnané, po požadavek vyplácení dávek lidem ve věku 18-25 let, kteří v současnosti ve Francii podporu nedostávají. Také volali po zvýšení osmi „social minimas" (minimálních podpor) jako třeba dávek pro svobodné rodiče a podpory, o 1500 FFR (4 500 Kč) měsíčně. Vyvstal také požadavek na ukončení odpojování energie těm, kdo nemohou platit a vymazání těchto dluhů.

DA : Jaký měl skutečný význam požadavek 35. hodinového pracovního týdne, a jaká byla reakce šéfů ?

Claire : V tisku to vypadalo, jako že šéfové ve Francii oponují vládním návrhům na zkrácení pracovního týdne z 39 na 35 hodin. To si vyžaduje vysvětlení. Francouzští šéfové ve skutečnosti nejsou zásadně proti tomu, potud, pokud na oplátku dostanou možnost omezit sílu organizovaných pracujících skrze flexibilitu. Realita je taková, že 35. hodinový týden může být, pokud to bude podle záměrů šéfů - jako průměrná doba v průběhu jednoho roku. To tedy znamená, podle tohoto návrhu, že šéfové mohou v kterémkoli týdnu nahnat lidi do práce na tolik hodin kolik chtějí. Také jsou v současnosti jasně dohodnuté platby za přesčasovou práci. Šéfové budou souhlasit s 35. hodinovým týdnem, pokud se těchto dohod budou moci zbavit, když to bude nutné. To je jen jeden z příkladů, jak se šéfové pokoušejí přitlačit útokem na práva zaměstnanců v rámci redukce pracovní doby. Takže to téma je ve skutečnosti spíše mínus.

DA : Myslíte si, že to bude mít skutečně nějaký vliv na nezaměstnanost ?

Claire : Není žádná záruka, ani důkaz pro to, že by tento krok snížil nezaměstnanost.

DA : Pověz nám o svých vlastních zkušenostech z okupací.

Claire : Těsně před vánocemi nás kolem pětatřiceti lidí okupovalo jeden z úřadů sociálního zabezpečení na severu Paříže. Radnice, která je pravicová, se nerozhodla jak zareagovat, nezasáhla a tak jsme tam společně zůstali po deset dnů. Byla to jedna z mála okupací, kterou se policajti snažili blokovat. Také pracovníci stále docházeli do práce a my jsme s nimi mluvili. Vedení na ně tlačilo, aby se s námi nebavili. Byla to sedmipatrová budova s faxy, telefony, kopírkami, atd., takže jsme docela efektivně mohli šířit naše požadavky a média informovala i o dočasné blokádě dodávek potravin, kterou úřady po našem tlaku ukončily. Hodně stresující byla dlouhodobá nemožnost přístupu k hygienickému zařízení. Policie však dovnitř nevtrhla, ani když nás tam zůstalo už jen dvanáct. Myslím si, že to bylo z důvodu přetrvávajících okupací po celé zemi a hnutí bylo považováno za silné. Také to byl čas vánoc a Nového roku, špatná chvíle pro vládní zásah proti lidem protestujícím proti chudobě.

Typy okupací se lišily. I když vedení řeklo pracujícím, aby nechodili do práce, žadatelé stále přicházeli, čekali, že kanceláře budou otevřené. Byli to právě jiní žadatelé, kdo prováděli okupaci, a pomáhali jim pak s formuláři, atd., a diskutovali s nimi.

DA : Jak požadavky vznikaly a jaký měly dopad na hnutí ?

Claire : Zajímavou věcí ve Francii na počátku roku bylo, že protestní hnutí bylo katalyzátorem národní debaty o nezaměstnanosti. Ačkoli CGT je reformistická, s omezenými cíly, jejich požadavek vánočního bonusu pro nezaměstnané docela vyvolal odezvu. Na vrcholu protestů, lidé zpochybňovali samotný kapitalismus a smysl práce.

DA : Jsou nezaměstnaní a zaměstnaní ve Francii více sjednocení, než v Británii ?

Claire : Není to o tom, že by byli jednotní, je to o tom, že všichni zaměstnaní i nezaměstnaní uznávají, že jsou na jedné lodi, a že mezi nimi nejsou rozdíly. Takové vědomí je ve Francii na vzestupu. Slovo „precaire" se nyní stalo součástí francouzského jazyka, reflektuje se tím potřeba slovesa od výrazu „precarious" (znejistěné, nestabilní) a je to uznání toho, že jsme stále více na jedné lodi nejistého „flexibilního" zaměstnání, chvíli v práci, chvíli na dlažbě. V současné době se ve Francii hodně diskutuje o bídě lidí, pracujících na dočasné kontrakty. Celé bývalé pojetí jasného rozdílu mezi zaměstnanými a nezaměstnanými se vytrácí.

Jestliže tato situace něco způsobila, tak to bylo to, že zaměřila lidské mysli na požadavek zlepšení příjmů jak v práci, tak mimo ni. Sjednotit tyto dva požadavky není jednoduché, ale je to směr, kterým se musíme vydat, chceme-li budovat hnutí pracujících i nezaměstnaných. Ve Francii teď můžete kohokoli považovat za „prekarizovaného."

DA : Je také ve Francii jiný postoj k chudobě ?

Claire : Ano, myslím si, že je. Jsem udivena počtem charitativních obchodů a sbírek v Británii. Charitativní průmysl je v této zemi mnohem rozsáhlejší, než ve Francii a lidé vypadají, že to přijímají daleko více. Také postoj k vyděračským úvěrovým společnostem a zastavárnám. Například, když byl před pěti lety otevřen ve Francii první obchod „Hotovost na ruku", vzedmulo se ve Francii volání, že je to společnost, profitující z lidského neštěstí a chudoby. A během protestů, byl jeden takový obchod v chudší severopařížské čtvrti okupován nezaměstnanými, kteří chtěli lidem vrátit věci, které tam byli nuceni prodat.

DA : Co si myslíš, že skupiny nezaměstnaných ve Velké Británii dělají špatně, a proč nesílí ?

Claire : Na to není žádná jednoduchá odpověď. Ale jednu věc, musím zdůraznit - hnutí ve Francii není tak velké, jak si mnoho lidí myslí. Když si pročítám letáčky politických skupin v Británii, myslím si, že postrádají požadavek vyšší kvality života. Mnoho skupin uvázlo na myšlence, že být příslušníkem pracující třídy znamená žít v bytech se stále se zvyšujícím nájemným a být chudý. Například si vezměme několik let starou myšlenku Federace třídní války (Class War) pochodovat do Hampsteadu a vypálit ho. Co bych řekla já, je : zapalme naše domy, protože to jsou trosky, převezměme Hampstead a deghettoizujme ho. Každý by měl mít zahradu, pěkné bydlení a dobrou stravu. Neměli by jsme žádat o almužnu. Tento postoj byl reflektován v některých protestech ve Francii, když lidé šli masově do obchodů s luxusními potravinami a začali rozdávat jídlo. To ukazovalo postoj : „Bohatí to mají. Tak proč ne i my ?" Na shromáždění (v Bradfordu), jsem poznamenala, že bychom všichni měli mít přístup k tzv. „luxusním" výrobkům, které by pak přestaly být luxusem, a řekla jsem také, že bychom všichni měli pít šampaňské a není žádný důvod, proč se kvůli tomu stydět. Lidé na mě koukali, jako bych řekla něco pohoršlivého.

DA : Myslíš si, že přímá akce je Francouzům vlastní ?

Claire : Lidé mluví o francouzské tradici přímé akce. Ačkoli je tu tradice, neznamená to, že se to může stát jen ve Francii. Stát se to může kdekoli. Požadavky - a nejvýznamněji akce, které byly podniknuty pro jejich dosažení - byly jasně dány. Ti, kdo se zapojili, nečekali na masovou podporu, prostě to udělali.

DA : Dosáhli nezaměstnaní vůbec něčeho ? Je hnutí stále živé ?Claire : Vláda odmítla všechny požadavky s odkazem na to, že jakýkoli růst různých dávek pošle státní rozpočet do kolen a ohrozí zapojení se Francie do jednotné (EURO) měny. Ale na mnoha místech byla protesty donucena vyplatit nouzové sociální dávky.

Možná, že hlavní úspěchy mohou být viděny individuálně. Nezaměstnaní lidé, kteří se zapojili a nebyli do té doby kdekoli jinde angažovaní, si začali vytvářet identitu a vymaňovat se z izolace. Hnutí stále probíhá, na velmi nízké úrovni. Chudoba a nezaměstnanost se ve Francii nesnižuje, takže přetrvává i možnost, že to kdykoli začne nanovo.

Z Direct Action , časopisu Solidarity Federation, britské sekce Mezinárodní asociace pracujících

Autor : Pavel Pecka

CNT-AIT


  Contacter des militants anarcho-syndicalistes
  http://cnt-ait.info est le site d’actualité de l’Anarcho-syndicalisme.
  La reproduction et la diffusion de l’Actualité de l’Anarcho-syndicalisme sont encouragées